Kdyby potenciální budoucí zaměstnavatel oznámil uchazeči o práci, že mu za tuto dá nějaké neupřesněno jak velké peníze, bylo by jisté, že se nenajde nikdo, kdo by se tu nechal zaměstnat. A kdyby zaměstnavatel dokonce ani žádnou cifru neřekl, bylo by stoprocentně jisté, že o něj a jeho nabídku práce nebude stát vůbec nikdo. Protože se pracuje právě proto, aby si tím na sebe lidé vydělali.

A tak zaměstnavatelé prostě nějakou tu mzdu zaměstnancům slíbit a následně i vyplatit musí. Ovšem nejednou i ten nejnevšímavější zaměstnanec postřehne, že tu něco nesouhlasí. Že příslib, který původně dostal, daleko převyšoval to, co bylo nakonec vyplaceno.

Proč je tomu tak? Zpravidla jenom proto, že tu jde o dva různé pojmy. O hrubou a čistou mzdu. Když se totiž někdo o práci uchází, dozví se cifru, kterou je zaměstnavatel ochoten vyplatit, jenže zaměstnanec nakonec dostane z této sumy pouze to, co zbyde po odečtení daně z příjmu a sociálního a zdravotního pojištění a případně i dalších srážek.

Tak už tomu zkrátka je. Stát si za všech okolností vezme z vyplacené hrubé mzdy svůj díl, zdravotní pojišťovna a třeba i exekutoři se také nenechají připravit o své nároky.

Ale jak má potom zaměstnanec vědět, kolik dostane, že? Jak má vědět, jestli peníze, které skončí na jeho účtu, budou stačit k zajištění živobytí?

V tomto už ale zaměstnanci tak bezmocní nejsou. Kromě nějakých těch případných slev na dani totiž sice nijak neovlivní popsanou situaci, ale mohou si to aspoň spočítat. Protože počítání mzdy nemusí být tak složité, jak si nejednou myslíme. K tomu nám může postačit třeba i docela obyčejná kalkulačka fungující na internetu.

Sem se dají kdykoliv zadat známá fakta a zaměstnanec rázem ví, kolik že skutečně dostane. A díky tomu je už klidně i v předstihu zřejmé, zda se z takové mzdy dá žít nebo ne. A pokud to k životu není, nemusí zájemce o práci finančně nevyhovující job vzít.